In The Shadow Of Lies - 2

14. srpna 2013 v 16:00 | Christie |  In The Shadows Of Lies

Ahoj :) Opět vám přidávám další část mojí povídky :) Nesmějte se mi, v některých částech to trochu nedává smysl, snažím se do toho vžít, ale poseldní dobou to je docela těžký... Dost keců, vzhůru do čtení! :)


--o-o--

"Potřebuju oblečení, hodně oblečení." Řekla jsem dramaticky, " to víš, na škole budu celý rok v kuse." Pousmála jsem se.
"Teda aby ti to odvezl kamion, co? A kam, že to vlastně jdeš?"
"Ehh, no… Do Německa." Plácla jsem největší blbost, co šla.Určitě jí budu říkat, že jdu na upírskou akademii...
"Pánejo, to máš daleko, no hele přišla nová kolekce Abbey Dawn a ve skladu už mám i něco na zimu, tak vyčkej a já ti něco donesu, zatím hrabej, jak se líbí." Mrkla na mě Anita. Okamžitě jsem nahrabala tílka s kříži, lebkami, růžemi a vším co jen označovalo můj styl. Pak jsem našla nádherné legíny s lebkami a další s křížky. Ty jsem prostě musela mít. Pak černou mikinu s kapucí a kostmi, dvoje černé džíny, jedny roztrhané a druhé s křížkovým motivem. Možná se vám zdám morbidní, ale přesně taková jsem, upíři mají vytříbený styl ;D Mezitím Anita vyndala pár zimního zboží ze skladu. Podávala mi kabáty, čepice, šály, rukavice a všechno co snad jen šlo. Samozřejmě jsem si kabáty vzala asi dva, jeden černý a druhý krvavě červený, šály jsem si vzala tři, čepice a rukavice asi dvoje. No a nakonec přišel čas na boty, u těch strávím nejvíce času. Anita mi podala nádherné černé balerínky s lebkami a křížky. Ty jsem si ihned vzala. Potom mi našla fialové conversky, potom i červené a nádherné celé černé steelsky. Ty jsem si musela vzít také, protože si na ně potrpím. Všechno z toho mi trvalo aspoň nejméně dvě hodiny a Mike nikde. Zaplatila jsem a s Anitou jsem se domluvila, že až půjdu domů, tak si to všechno vyzvednu, protože to bylo přesně jedenáct tašek. Nedělám si legraci. Přišlo mi divné, že Mike nikde není a tak jsem rozhodla využít svojí upírské moci a rozprostřela mysl všude kolem sebe. Vyslala jsem vzduchem myšlenku a ta dorazila k Mike, která se myšlence bránila? Měla snad zastřenou mysl? Okamžitě jsem jí musela najít, protože jestli mě nevnímá, tak má u sebe nějakýho kluka… Bylo mi to jasné, seděla u ovocného baru s nějakým klukem, kterému nebylo skoro vidět do tváře. Vysoká postava, vlasy sčesané do čela, černovlasý a zahalený… to nevětší nic dobrého, přesně takhle se obléká ten, co na sebe nechce upoutat pozornost. Třeba já… Zaútočila jsem na jeho mysl, s účelem zjistil kdo to je. Žádná odpověď, dokonale se bránil, tak jako nikdo. Začala jsem mít jisté podezření. Použila jsem drobné zaklínadlo, které mě naučila maminka, když ještě žila.
"Séí pa mig" zašeptala jsem. A vyčkala, dokud ten kluk nebyl donucený křečmi se na mě podívat. Okamžitě jsem mu propátrala oči a mysl. Nic. Asi se mi to jenom zdálo. Odvolala jsem zaklínadlo, protože dotyčný začínal mít viditelnější křeče a kroutil obličej do zvláštních grimas. Mike se ustaraně dotkla jeho ramene. Vyšla jsem jim vstříc.
"Ahoj Mi. Já na tebe čekala a ty tu randíš s někým jiným" zasmála jsem se. Doufám, že nic nepoznal.
"Ahoj Lexis, tohle je Deniel." Koukla se na toho kluka, který přede mnou uhýbal pohledem. Stejně se mi nezdál, i když jsem ho prověřila nemohla jsem si odpustit udělat to znova. Když jsem blíž, funguje to lépe a navíc, bude oslabený po mém prvním průzkumu. Nevím, kde se ve mně bere tolik síly, tak mladého a nezkušeného upíra by mé časté výpady malých kouzel a zaklínadel, které mě naučila maminka, mohly zabít. Vždycky mi říkala, že jsem silná a jednou to někam dotáhnu, ovšem nesním se nechat zmást. Rozprostřela jsem svoji mysl všude po okolí a svoje zorné pole jsem zaměřila na Deniela. Malinký záblesk, opravdu jen malinký. Zesílila jsem tedy svoji mysl a tentokrát se zaměřila přímo na něj. Bylo mi jedno, že na mě Mike kouká jako na vraha, věděla, co dělám, a tak mě raději nechala. Když mě někdo ruší, nedopadá to s ním nejlépe, nechci se tím chlubit. Deniel se vskutku dobře držel, ale už měl jen málo sil a pozvolna uvolňoval svoji zábranu před myslí. Najednou se to stalo, prolomila jsem tu bránu a šířily se do mě všechny jeho vzpomínky. Smutné, veselé, příhody s rodinou a já… Bože? Cože?! Já? V mysli jsem spatřila můj obrázek, jak vcházím do domu, vycházím z něj, jak jsem ještě chodila do normální školy. Co to sakra je! Okamžitě jsem jeho mysl opustila, víc jsem vědět nechtěla, jinak bych to nevydržela. Rozhodla jsem se, že zahraju divadélko, jakože jsem mě tam neviděla. Moje zorničky se při nazírání nebezpečně zúžily do kočičí podoby, což mě prozrazovalo. Sakra!

"Nemáš něco s očima, Alexis?" zeptal se vyčerpaně Deniel.

--o-o--

Stále je to nudnéé. -.- Ale doufám, že se vám to líbí :) Zase každý komentář nebo hvězdička by potěšila ;)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ter. Ter. | Web | 14. srpna 2013 v 19:40 | Reagovat

Boží :)* těšim se na další :)

2 Kath♥(Horalka) Kath♥(Horalka) | E-mail | Web | 15. srpna 2013 v 10:02 | Reagovat

Náhodou to bylo zajímavé! Popsala jsi to moc hezky! ;)

3 Christie Christie | Web | 16. srpna 2013 v 15:53 | Reagovat

[2]:Děkuju :)

[1]: Děkujuu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama